Jak jsme přežily výstup (a hlavně sestup z ...) na Breast Hill
Faktické údaje o tomto treku se můžete dočíst zde: Breast Hill Track - 2denní trek
Jelikož jsem toužila (Ivuš už o poznání méně) po dalším alespoň 2denním treku, vyrazily jsme na Breast Hill Track (1578 m) u Wanaky. Předchozích několik dní pršelo a foukal velmi silný vítr (např. na Mt. Iron ve Wanace jsme se kvůli protivětru škrábaly celou věčnost). Když se jeden den udělalo krásně a blankytně modrá obloha slibovala nádherný den, vydaly jsme se na „vysněný“ 2denní trek.
Kvůli počasí jsme plánovaly jít pouze k Pakituhi Hut (už první den večer měl začít foukat silný vítr kolem 90 km/h. a druhý den k tomu pršet), tam přenocovat a pak se vydat zpět.
V infocentru na břehu jezera Wanaka nebyli schopni nám podat podrobnější informace (vlastně ani o počasí, i když by stačilo to najít na internetu, kterým my jsme nedisponovaly). Zamířily jsme tedy ráno do DOC kanceláře, kde nám jeden skvělý týpek všechno vylíčil, ukázal fotky a vzhledem k počasí nám doporučil trochu pozměnit trasu, pokud by se druhý den ráno počasí natolik zhoršilo, že by nebylo možné jít zpět stejnou cestou (díky Bohu za tohoto týpka!).
Těšily jsme se, že konečně nepůjdeme nahoru pouze lesem. To se nám také splnilo. Ale namísto toho nás překvapil technicky náročný terén tohoto treku. Nejde pouze o výšlap do prudkého kopce! Směrem nahoru musíte navíc přelézat přes kameny, vyhýbat se trnitým stromkům a šplhat se přes šotolinu. Když připočteme krosnu na zádech, po celou dobu jsme si připadaly jak kamzíci. Trekové hůlky v rukách někdy pomáhaly, ale někdy naopak překážely (např. když člověk padal po hubě do pichlavého křoví a nemohl si dát ruce před sebe, protože se o keříky zasekl i hůlkami – škoda, že nemáme tu fotku z té situace! J). Nahoře na skalnatém hřebeni jsme musely být velmi opatrné, pěšinka byla sotva znatelná a velmi uzoučká a kolem jen hluboká propast dolů – vát takový vítr jako včera, určitě by nás to smetlo dolů! Už několikrát jsem měla namále, když mě batoh na zádech převážil. Otřela jsem pak studený pot a šlo se dál (tedy šlo – škrábalo se po šutrech nahoru výš, a pořád výš). Už jsme toužebně očekávaly, kdy budeme nahoře, ale za každým vyškrábaným vrcholkem se objevoval stále další a další …
K chatě Pakutuhi to bylo 4 km a opravdu jsme je urazily (tedy spíše se vyškrábaly) za inzerované 4 – 5 hodin. Převýšení bylo přes 900 m! Nechaly jsme batohy u chaty a „vyběhly“ ještě na vrchol Breast Hill, což zabralo další asi 2 hod. nahoru a 1 hod. dolů. Naštěstí se už lezlo jen po široké travnaté náhorní plošině, takže nebylo kam spadnout (vítr totiž už sílil). Výhledy byly nádherné! Na jednu stranu se rozprostíraly nad Lake Hawea hory národního parku Mt. Aspiring, na druhé straně hory přecházející do NP Westlandu, všechny zahalené do sněhové pokrývky. I náš vrchol Breast Hill byl místy pokrytý zbytky sněhu. Ze západu slunce bohužel nic nebylo, protože se už obloha zatáhla. Začaly jsme tušit, že slíbený déšť na zítra asi nebude jen výhružka meteorologů …
Chatka byla nově postavená, útulná, a i když neměla krb, bylo v ní teplo. Unavené jsme po večeři zalezly do spacáků s vidinou brzkého vstávání, abychom se dostaly dolů než začne tady nahoře marast.
Celou noc foukal vítr tak silně, že nám málem odnesl chatku nad hlavami. Nedalo se v tom hluku spát – okna duněla, venkovní barel na vodu mlátil o chatku a poryvy větru stále neustávaly. V 6.30 ráno to nebylo o nic lepší. Už jsme zvažovaly možnost zůstat zde další 2 noci (protože až 3. den se mělo počasí umoudřit), ale neměly jsme dostatek jídla. Počkaly jsme ve spacákách ještě do 8 hod., jestli do toho fučáku začne i pršet (nebo snad sněžit?).
Jít stejnou cestou zpět bylo naprosto nemyslitelné! Vichr byl tak silný, že bychom měly osud spočítaný určitě hned v první půlhodince cesty! Kdyby se nám pracovník DOC nezmínil ještě i jiné cestě dolů (use only in a case of emergency), ani bychom o sejití dolů v tento den neuvažovaly. Šlo o soukromou cestu pro 4WD, kam byl přístup veřejnosti zakázán, protože dole cesta vedla kolem farmářova domu. Dokonce tato cesta nebyla ani zakreslená v mapě, kterou koupíte v DOC za 3,50 NZD! Je slabě vyznačena pouze v topografické mapě za 15 NZD.
Vyhodnotily jsme naši situaci jako „case of emergency“ (upřímně řečeno se mi dělalo špatně už jen při pomyšlení, že půjdeme dolů – což je mnohem horší než nahoru – stejnou cestou jakou jsme přišly, a to i v případě hezkého počasí), a v 9 hodin jsme připraveny na nejhorší vyběhly z chatky. Čekaly jsme, kdy začne pršet, a kapky vody unášené větrem nás budou bičovat do obličeje. Po 4WD cestě se šlo/běželo poměrně dobře, i když byla hodně kamenitá a vítr nám bral trekové hole ještě předtím, než se znovu zabodly do země. Někdy nás odhodil celé až na druhý kraj cesty. Cesta dolů trvala pouhé 2,5 hodiny.
Pršet začalo naštěstí až dole, když bylo jezero Hawea na dohled. To už jsme přelézaly několikátou ohradu s ovcemi či kravami, protože se ukázalo, že farmář na konci 4WD cesty vlastní několik psů. Když jsme nechtěly přijít k újmě, musely jsme celý jeho pozemek obejít, prodírat se roštím a přelézat ploty pastvin sousedních farmářů. Zmoklé, unavené, ale živé a až na pár modřin a škrábanců zdravé, jsme konečně dorazily k naší zaparkované Emče.