To doplatí! - aneb pokračování, jak to bylo na kiwi pruningu v Te Puke
Náš kontraktor Billy Singh (Ind) z Te Puke byl štramák k pohledání, nablýskané fáro, nagelované vlasy, naušničku v uchu, každý den v posilovně (podle jeho slov). Platil ale ještě hůře než ostatní, jak jsme se později dozvěděli od některých lidí v kempu, kde jsme také bydleli v pronajaté "budce". Měli jsme 3,75 NZD za jeden "base" (což byl jeden kiwi strom) - za prunning i wrapping celkově. Někteří pracovníci u jiných kontraktorů měli 6 až 10 NZD za base. Mimo to to byla hrozná makačka, ruce s velkými nůžkami stále nad hlavou, takže je člověk za chvíli ani necítil, běžná byla bolest za krkem, protože jsme museli celý den koukat nad sebe na větve kiwi. Nejvíc pobuřující bylo ale chování kontraktora, kterého jsme za celý týden viděli 3krát. Pokaždé opakoval, že to jsou "easy money". On má totiž "very good brain" a dokázal se to rychle naučit a když my se to tak rychle nenaučíme, tak jsme vlastně blbí a nemůžeme ho vinit, když vyděláme málo peněz. Tak jsme se do toho pořádně opřeli a s vypětím všech sil jsme si první den vydělali 38 NZD (Kuba jakožto kluk o něco více). Ale ani další dny, kdy jsme si našli vlastní strategii (2 stříhají a jeden váže větve k drátům), nevydělali víc než 62 NZD za den. Dále nás pokaždé upozornil, že pokud si od něj nekoupíme nůžky (lopry) za 90 NZD, tak nemůžeme pracovat. Nezaplatili jsme mu je, takže jsme očekávali, že nám to strhne z už tak bídné výplaty. Dále jsme nedostali žádný pracovní kontrakt, i když jsme si o něj několikrát řekli (jak Billymu tak i supervisorovi Indovi Sahabovi).
Po týdnu otročiny mezi Inďáky jsme se rozhodli, že tohle nemá smysl a jen ztrácíme náš drahocenný čas. Volali jsme Billymu, ale ten nám telefon nebral. Poprvé, podruhé, potřetí, ani druhý den, ani třetí den. Pomalu jsme přestávali doufat, že nám vůbec něco zaplatí. Navíc jsme stále měli u sebe nůžky, které jsme mu chtěli vrátit, aby neměl důvod nám je strhnout z výplaty. Konečně nám odepsal na SMS, a to že všechno máme vyřešit s naším supervisorem Sahabem. V den našeho odjezdu jsme tedy jeli asi na 15 km vzdálený orchard, kde jsme naposled pracovali, ale Sahaba a ostatní Indy jsme tam nenašli. Vrátili jsme se tedy do Te Puke a chtěli jsme vrátit nůžky přímo Billymu, ale opět telefon nezvedal. Přes jednu známou jsme vypátrali, kde Billy bydlí a zaklepali na dveře. Billy nebyl doma, ale nůžky i se vzkazem jsme předali jeho malému synovi. Ještě jsme si od něj nezapomněli nechat napsat, jak se jeho otec jmenuje celým jménem, opsali jsme si i adresu domu. Naštvaní za projetý benzín a z chování Billyho jsme odjížděli z Te Puke s odhodláním, že TO DOPLATÍ. A opravdu doplatil :)
