Stopover Taipei

            Cestujete-li na Zéland s leteckou společností China Airlines, máte možnost zvolit si stopovery v Bangkoku a Taipei. Na zpáteční cestu ze Zélandu do ČR jsem si vybrala stopover právě na Taiwanu, v Taipei. Tento článeček se bude týkat mých zážitků zde, a snad vám přinese i trochu užitečných informací, které se v cestovních průvodcích nedočtete a zároveň se nelehce zjišťují i přímo na místě kvůli neznalosti angličtiny většiny Taiwanců.

            Stopover na Taiwanu jsem měla na 2 dny, což je poměrně krátká doba. Jeden nebo 2 dny navíc by se určitě hodily pro bližší poznání památek města a proniknutí do místní atmosféry moderního velkoměsta. Taipei je velice rozlehlé město s asi 3,5 miliony obyvatel, ani systém dopravy zde není nejjednodušší a to musím říct, že můj orientační smysl není nejhorší. Už jen najít zastávku MRT (což je Taipeiské metro) na Main Station se zdálo být jako nadlidský úkol.

HOSTEL

            Hledání mého hostelu však bylo snadné. Podle popisu z internetu jsem věděla, že Taipei Key Mall Travel Hostel se nachází ve vysoké budově ve 22. patře mezi Ceasar Park Hotel a Mitsukotchi Centre. Tyto 3 vysoké budovy jsou vidět hned od autobusového nádraží, kam přijede bus z letiště. Dole na recepci se nenechte zmást – tento hostel je zde na vývěsce zmíněn jako Holo Family Hostel, 22nd floor. Prostě úplně jiné jméno než najdete např. na www.hostelbooker.com, kde jsem si dělala rezervaci.

            Vytiskněte si papír se svojí rezervací. To já ze své lenosti nedělám a jak v Bangkoku, tak zde v Taipei jsem s tím měla problém. Paní na recepci neuměla skoro anglicky, což mě trochu rozhodilo, protože tento hostel jsem našla jako jeden z mála přímo v centru a s recepcí 24 hodin a také za patřičně vysokou cenu – 28 NZD v dorm, což je více než jsem platila v hostelu v Aucklandu na Zélandu – a to jsme si stěžovali, jak je Zéland drahý!

            Paní naštěstí zavolala svého šéfa – majitele, který anglicky uměl a vypsali mi na formulář doplatek za moji jednu noc 890 TWD a 310 TWD záloha na klíček. Věděla jsem, že mám doplácet něco kolem 600 TWD, proto jsem vznesla námitku, z čehož vyplynulo, že mě chtěly umístit do singl roomu, který je samozřejmě dražší. Přepsaly tedy částku z 890 TWD na 690 TWD na noc v dormu (společná ložnice). Záloha na klíček zůstala stejná. Zaplatila jsem a později se podívala do potvrzovacího emailu, který mi přišel z hostelbooker.com. Stálo v něm, že jsem měla místo 690 TWD doplácet pouze 621 TWD. V přepočtu je to sice pouze o 41 Kč více, ale stejně poučení pro příště zní: Až zas pojedeš někam do Asie do hostelu/hostelu/guesthousu, vytiskni si z emailu potvrzení rezervace!

            K volbě tohoto hostelu: Můj druhý den na Taiwanu jsem měla v plánu vyrazit do Národního parku Yang Ming Shan. Zjistila jsem si z Lonely Planet průvodce, že se sem snadno dostanu busem č. 260 přímo z Main Station. Abych stihla svůj večerní let ve 22 hod., chtěla jsem vyrazit ráno kolem 8. hodiny. Původně jsem si zarezervovala hostel Flip Flop, který byl mnohem levnější (17 NZD). Ani mě nenapadlo, že by mohl být problém s tím udělat check out v 8 ráno, což je většinou začátek normální pracovní doby na recepcích. Na Taiwanu zřejmě není, protože v tomto hostelu je otevřena recepce až od 9.30 hodin, což pro mě bylo už dost pozdě. Takže při výběru jiného hostelu jsem se pro jistotu zaměřila na 24 hod. recepci – moc hostelů na výběr nebylo (a mezi nimi byl právě i Key Mall Hostel).

            Výhodou Taipei Key Mall Travel Hostelu je bezesporu jeho skvělá lokace – v centru města a hned naproti Main Station a autobusovému nádraží. Co už bylo míň skvělé – přijela jsem brzy, takže jsem ještě nemohla udělat check in. Svoje zavazadlo jsem tedy uložila do jejich „luggage storage“, což byla pouze úzká chodbička za rohem v jinak otevřeném prostoru, bez dveří, kam měl kdokoli volný přístup. Při pomyšlení, že zde nechám i svoji fototechniku v hodnotě minimálně 80 000 Kč mi stávaly hrůzou vlasy na hlavě! Nakonec jsem se domluvila s šéfem, že svůj notebook a objektivy můžu nechat u nich „schované pod stolem“ v „office“, což byl jakýsi kumbálek pro přípravu snídaně (ta byla v ceně hostelu, což bylo pozitivní) s neustále otevřenými dveřmi. Opouštěla jsem svoje drahocennosti s těžkým srdcem, ale vláčet je s sebou po městě v tom dusnu by bylo příliš vyčerpávající. Později jsem zjistila, že ani můj locker na čtyřlůžkovém pokoji nefunguje, nejde zamknout.

            A aby nebylo rozčarování z mého ubytování málo, ještě došlo večer k jednomu nemilému incidentu. Byla jsem unavená z dlouhého letu, moc jsem toho nenaspala, proto jsem se rozhodla zalézt do postele brzy. Už v 19.30 jsem spala se špunty v uších, aby mě nevzbudily moje přicházející spolubydlící. Asi ve 22 hod. mě vzbudil hluk na chodbě. Šla jsem se podívat, co se děje a k mému překvapení, když jsem otevřela i druhé dveře od pokoje, seděl u nich na zemi Taiwanec s vrtačkou v ruce, opodál na chodbě poskakoval šéfík a kolem seděla ještě skupinka přihlížejících šikmookých. Já jen v kalhotkách a spodní košilce – všichni Taiwančíci na mě valili oči a šéfík vykřikl jen: „Ask this lady!“ a pak začal v mandarínském jazyce zřejmě nadávat. Nechápala jsem co se děje. Pak zase šéfik přešel do lámané angličtiny a vylezlo z něho, že jsem zavřela oboje dveře od pokoje, přičemž od těch prvních nemá nikdo klíč a moje spolubydlící z Japonska se tudíž nemohla dostat dovnitř. Museli tedy zavolat zámečníka, který se na mě už 40 min. snaží marně dostat vrtačkou! 40 min.! To vykřikoval opakovaně. Naštvaně jsem oznámila, že „sorry“, že jsem měla v uších špunty a tvrdě jsem spala, protože jsem unavená, otočila jsem se a vrátila zpátky do postele. Na takovéhle divadlo jsem vůbec neměla náladu! Po 13 hod. letu s přestupem, časovém posunu a náročném dni v Taipei.

Druhý den byla dohra taková, že šéfík mi vyčetl, že kvůli mně včera musel utratit 500 TWD za zámečníka a že se o mě bály, co se stalo, když jsem neotvírala. Nezapomněl ještě dodat, abych se cítila jako naprostý debil, že se tohle tady ještě NIKDY NIKOMU nastalo, aby zamkl oboje dveře, dokonce ani jemu! A pak zřejmě to samé přeložil i skupince přihlížejících Taiwanců a patřičně při tom rozhazoval rukama a ukazoval na mě jako na nějakého exota. Taiwanci na mě opět zírali a já jsem oponovala tím, že mi měl oznámit, které dveře se tedy můžou a které nesmějí zamykat, a proč tedy tam jsou dvoje dveře, když jedny vlastně zůstávají stále odemčené. Nic naplat, i jeho manželka na mě byla naštvaná, když jsem si později večer přišla pro svoje zavazadla. Zřejmě ji štvalo vyhozených 500 TWD za zámečníka…

            Zhodnocení hostelu tedy: Pro někoho, kdo nemá příliš cenností a chce zde strávit jen pár nocí, je tento hostel dobrá volba – v centru, se snídaní v ceně, pokoje po 4 lůžkách (na hostelbooker.com byla řeč jen o 6ti lůžkových pokojích – proto příjemné překvapení) malé, ale celkem dobře se zde spí – s ucpávkami v uších není slyšet vůbec žádný hluk z ulice, i klimatizace jakžtakž fungovala. Negativa jsou poměrně vysoká cena na to, že se jedná o asijskou zemi, zmíněný luggage storage, kde vlastně jen postavíte svoje zavazadlo ke zdi za rohem, lockery na pokojích jsou zastaralé a nemusí jít zamykat (jako např. ten můj).

ORIENTACE VE MĚSTĚ

            Musím říct, že orientace v tomhle městě a dopravní systém je to, co mě zde stresovalo nejvíce. Až později večer po opakované návštěvě visitors informací na Main Station, kde naštěstí taiwanské slečny uměly anglicky, jsem vlastně pochopila uspořádání budov, o kterém jsem se nikde nedočetla. Tak tedy: Autobusem z letiště přijedete na autobusové nádraží č.1. Hned naproti přes silnici je tzv. Railway Station, což je vlastně Main Station. Odtud odjíždí MRT (metro – má 6 linek podle barev), HSR (dálkové vlaky) a TRT (? už nevím, co to bylo). A pak je ještě druhé autobusové nádraží za budovou Railway station – zřejmě terminál č.2.

 Který autobus odjíždí odkud se musíte zeptat – i tak nebude úspěch zaručen. Ptala jsem se recepční v hostelu, odkud jede zítra můj bus č. 260 do Yang Ming Shan národního parku. Řekla, že ze stejného jako jsem přijela z letiště. Tam mě však po chvilce nedorozumění díky špatné angličtině (nikoli tentokrát kvůli MOJÍ špatné angličtině :-)) odeslali opět zpátky na to druhé autobusové nádraží. A tak jsem tak pendlovala mezi budovami a musela jsme být opatrná, aby mě nesejmul nějaký taxík.

 Autobusové nádraží č.2 má navíc několik východů – označených podle světových stran a na každé světové straně jsou myslím tak 4 východy a u každého je na ulici několik nástupišť. Nedalo se tudíž odhadnout, odkud můj autobus pojede, protože jsem měla na výběr minimálně ze 16 možností! Musela jsem se tedy opět vrátit dovnitř budovy Railway station, kde mi slečna ve visitors informacích, která uměla anglicky, vše řekla a napsala. Visitors information pro mě byly vůbec takový záchytný bod. Problém však někdy byl, že v tak velkém komplexu Main Station jsem je někdy nemohla najít.

            Dále byl oříšek najít vchod do MRT (metra) na Main Station. Jdu po šipkách MRT, ale najednou někdy ukazatel chybí, někdy je zas zobrazen pouze obrázek, o kterém nevím, jestli značí metro a nebo vlak a pak je najednou MRT ukazatel i nalevo i napravo. Takže si vyberte. Jistě, můžete se zeptat někoho na cestu, ale budete mít štěstí, když bude umět anglicky. Na druhou stranu se snaží být nápomocní, i když neumí anglicky, takže se budou snažit dovolat dalších lidí, kteří anglicky snad budou umět. Anebo se vám to budou snažit trpělivě vysvětlit v mandarínštině – což muselo být naprosto komické vidět mě – světlovlasou bělošku, jak s o hlavu menším tmavým Taiwancem diskutuju nad mapou – on mandarínsky a já anglicky, oba s patřičným rozhazováním rukama a ukazováním do prostoru.

Jednou jsem se zase dostala místo na MRT na HSR (mimoměstské vlaky) a chtěla jsem si někde koupit ticket. Anglicky tam ale ani jeden z pěti lidí nerozuměli. Po hlučné domluvě a divoké gestikulaci mezi sebou si mě k sobě přivolal jeden, který držel v ruce telefon a podával mi ho. Nějaký ženský hlas mi z něho oznámil, že jsem právě na vlakovém nástupišti a kam, že to chci vlastně jet? Po vysvětlení, že hledám modrou linku MRT a že chci jet směr Longshan Temple, mi bylo sděleno, že mám jít rovně, pak doprava a pak doleva. Konečně jsem se tedy dostala ke kupování ticketu na MRT. Do automatu hodíte minimálně 20 TWD, pokud chcete jet dále, mapa na zdi vám ukáže, zda máte platit 25 TWD nebo třeba 30 TWD. Jakmile opustíte metro, musíte si na další cestu koupit nový ticket (což jsou vlastně žetonky). O slevové celodenní nebo vícedenní kartě se informujte.

 Jinak musím dodat, že jsem později zjistila, že najít metro není tak složité – pouze přímo v budově Main Station se to rovná umění. Ta má navíc několik pater, ještě s restauracemi a stánky s oblečením, jak jsem měla možnost zjistit druhý den.

TAIPEI 101

                Po vyčerpávajícím shánění informací o místní dopravě, náročném hledání metra a obtěžování dotěrným bezdomovcem jsem upustila od svých rozšafných plánů vidět v jeden den Longshan Temple, Confucius Temple, Taipei 101 Tower, flower market, botanickou zahradu a noční trhy. Usoudila jsem, že je to příliš logisticky složité a vybrala jsem pouze věž Taipei 101. Jedná se o 3. nejvyšší budovu světa s výškou 508 m (1. nejvyšší je v Dubai – 828 m, 2. nejvyšší je v Mecce – 601 m). Za vstupné zaplatíte 450 WTD (což je asi 300 Kč). Do 89. patra vás vyveze údajně nejrychlejší výtah světa. 91. patro bylo kvůli rekonstrukci zavřeno. Výhled stojí za to, ale musí být jasné počasí. Prý je vrcholek věže většinou v mracích (či spíše smogu?). Mě počasí přálo. Bylo zataženo, ale poměrně dobrá viditelnost.

            Jinak najít vstup k výtahu na 101 Tower také nebylo jen tak. Objevil se jeden ukazatel na 101 Observatory a pak zase zmizel. V několika patrech ve věži se nachází luxusní obchody se značkami GUCCI, LUISE VUITON, apod. Nakonec bylo nejjednodušší ničeho si nevšímat a vydat se přímo po několika elevátorech nahoru.

            Stejně tomu bylo i s hledáním exitu po prohlídce 101 Tower. Úniková cesta je šikovně vedena kolem množství drahých obchodů se suvenýry, drahokamy, korály, apod. Než jsem se dostala ven, byla jsem úplně vyčerpaná a hladová. Načež jsem narazila dole na pekárničku – stále v komplexu 101 Tower – což mě mělo varovat! Ale vidina konečně něčeho k jídlu přehlušila činnost mozkových závitů. Vidím do zlatova opečené malé bagetky, kaiserky a podobné pečivo a u každého cedulku .85 TWD. Všimněte si té tečky před číslovkou – měla jsem za to, že se tedy jedná o centy za kus (nedošlo mi, že to by bylo nereálně levné – později jsem se přesvědčila, že 1 kus pečiva stojí kolem 20 – 30 TWD v normálním obchodě. 1 TWD je 0.64 CZK – 18.3. 2013). Jaké bylo moje zděšení, když jsem za 3 malé bagetky zaplatila 255 TWD (asi 170 Kč)! Nestály totiž 0.85 TWD jedna, ale 85 TWD! Musím ale podotknout, že byly výborné – zejména, pokud celý rok konzumujete novozélandský toastový chleba.

             Po cestě zpět k metru jsem to ještě vzala procházkou kolem Sun Yat-sen Memorial Hall. Cestu mi vysvětlil a ukázal nějaký taiwanský stařík. Vůbec ho nezarazilo, že na něj mluvím anglicky. Rovnou spustil mandarínsky a všechno mi tak řekl (škoda jen, že jsem nerozuměla :) Jinak jsem se pohybovala podle mapy s obrázky pamětihodností, kterou dostanete na informačkách přímo na letišti. Výše zmíněná stavba je ukázkou typického asijského stavebního stylu. Kolem se rozkládá travnatá plocha a chvíle odpočinku tu tráví mnoho lidí ať už cvičením tai-či nebo jen posedáváním.

Den druhý aneb Útěk z města do národního parku Yang Ming Shan

            Po rychlé snídani, check outu v hostelu a zanechání svých drahých fotografických věcí pod stolem v jejich otevřené „kanceláři“ (což je prý nejbezpečnější místo), jsem utíkala na zastávku autobusu č. 260 u North Gate č. 2, na zadní straně druhého autobusového nádraží (tedy ne to, kam přijedete busem z letiště). Cestu jsem si našla již včera, takže jsem to hned napoprvé v pohodě našla. Už tam stála fronta lidí. Teď však nastal drobný problém – na stejné zastávce zastavovalo několik autobusů a na některých nebylo napsané číslo – pouze taiwanské klikyháky. Přijíždí autobus pomalovaný barevnými květy, což mi přijde jako jasné znamení, že jede do národního parku. Ukazuji tedy na ceduli na nástupišti, kde je číslo 260 a ptám se jedné paní (anglicky a zároveň rukou ukazuji na autobus, aby pochopila, že se ptám - jestli je tenhle bus č. 260). Ona řekne, že jo, ale pak začne ukazovat níže na ceduli na nějaký klikyhák a kroutit hlavou, že to není on a pak mi stroze ukáže, ať se zase zařadím do fronty za ni. To mě namíchlo a také se mi to nezdálo, protože autobus už měl jet a jezdí pouze jednou za hodinu, takže si z časových důvodů nemůžu dovolit čekat na další. Vběhla jsem do autobusu s 30 TWD v ruce (to už musíte mít připravené na vhození do kasičky uvnitř) a ptám se řidiče, jestli jede do Yang Ming Shan národního parku. Porozumí jméno parku, až když ho opakuji po čtvrté a pak přikývne. Sednu si tedy, oddechnu si, že jsem to zvládla a už se jede.

            Jenže jsem si všimla, že uvnitř autobusu je napsané jak číslo 260 a jeho trasa, tak nějaké číslo 5I a jiná trasa. Takže nevím, zda právě sedím v 260 nebo 5I. Cesta má trvat hodinu. Po celou dobu napjatě sedím a čekám, jak tohle dopadne – jestli se ztratím někde ve víru Taipei mezi lidma, kteří neumí anglicky, nebudu umět najít bus zpátky, zmeškám letadlo, atd. Naštěstí po hodině uslyším zastávky jako Yang Ming Elementary School, Yang Ming Police Station, atd. (naštěstí jsou hlášeny i v angličtině). Odechnu si dnes již podruhé. Poněkud však znejistím, když u univerzity všichni vystoupí a v celém dosud nacpaném autobusu zůstávám pouze sama s řidičem. Snažím se mu ukázat na nějaké mapce, co jsem dostala na informačkách, že chci do toho národního parku. A proklínám se, že jsem vyhodila ten druhý letáček, který měl obrázky květů, kterými je park známý, ale hlavně, byl celý psaný těmi jejich klikyháky, takže by i tento vážený řidič hned pochopil, kam že to chci jet. No, jsem šťastná, když mě na konečné zastávce vítá anglický nápis Yang Ming Shan National Park.

            Budova zde, tedy spíše větší bouda, by mělo být visitors centrum, kde dostanu mapku parku a příslušné informace. Vejdu dovnitř a ke své hrůze zjišťuji, že to uvnitř vypadá jak u nás v ČR na železniční zastávce někde v prdelákově. Paní sedí za stolem a kolem jsou jen nějaké železné schránky. Naštěstí tu stojí i mladý pár z Malajsie, který umí na rozdíl od paní anglicky. Popíšu jim, kam chci (výstup na nejvyšší horu Mt. Qixing, pak vidět některé lokality, kde právě kvetou pověstné květy a vykoupat se v Lengshuikeng Public Hot Pools ). To byl můj původní plán. Paní s Malajžany se začnou mandarínsky radit a potom vzhledem k mým časovým možnostem navrhovat jiný plán. Asi po 20 min. dohadování a překládání do angličtiny mladými Malajžany, mi teprve sdělí, že vlastně o kousek dál je – Visitors centrum! Zajásám a vypravím se tedy tam.

            Naštěstí 3 starší pánové ve Visitors centru umí plynule anglicky a pomůžou mi udělat reálný plán. Nejznámější trek (1,5 hodiny one way) na nejvyšší horu Mt. Qixing (1120 m) vypouštím – poprchává a nahoře by stejně žádný výhled nebyl. Public Hot Pool také vypouštím, protože se obávám, že bych nestihla zpáteční autobus a také proto, že okružní autobus kolem parku není free (jak inzeroval Lonely Planet), ale za každou zastávku, kde chceme vystoupit, se platí 15 TWD. Okružní autobus má č.108, nakonec jsem však použila jen dvakrát bus č. 131 – od Flower Clock ke Callalily fields a podruhé zpět k městskému autobusovému nástupišti.

            Vybavena mapkou konečně vyrážím pěšky od Visitors centra směr Flower Clock. Po cestě parkem si procházím i různé odbočky k pavilonkům, vyhlídkovým bodům apod. a užívám si ticha mezi zelení rušené pouze zpěvem ptáků. Květy, které zde mají kvést, nejsou žádné divoké rostliny v horách, jak jsem si původně představovala, ale jedná se o vysázené rododendrony, azalky, růže a další okrasné rostliny. Jde tedy spíše o okrasný park než divokou přírodu, která má titul národního parku. V kombinaci s dřevěnou tradiční architekturou, zpívajícími ptáčky a poskakujícími veverkami jde však o velmi útulné místo k odpočinku.

             U Flowers Clock potkávám další slečny, které se se mnou chtějí vyfotit. Nejsou rozhodně první. Asi jsem tu opravdu za exota se svými světlými vlasy a modrýma očima. Rutinně řeknu, že jo, vyfotíme se, popřejeme si hezký den a je to. Když se však potkáme už potřetí u dalšího a dalšího pavilonku, dáme se do řeči. Jsou to 3 holčiny v mém věku, i když jsou hrozně maličké a vypadají mnohem mladší, z Indonésie. Pokračujeme dále parkem spolu a klábosíme anglicky.

            Dále se vydáme zmíněným autobusem č. 131 (ten zjistily od nějaké holčiny, protože na Taiwanu pracují a naučily se tudíž mandarínsky). Přijedeme na místo Zhuzihu, známé svými Callalily fields. Jedná se o lány bíle kvetoucího ďáblíku neboli kaly, které se teď právě nachází v plném květu.

            Společně se fotíme, smějeme a užíváme si krásy květin kolem.

            Po odjezdu zpět na Main Station náš příjemně strávený den završíme večeří v indonéské restauraci v suterénu Main Station (odkud pak nemohly najít cestu ven ani holky a to tu pracují už více než 2 roky!). Byla to velmi milá společnost a jsem ráda, že jsem je potkala. Samozřejmě jsem do Indonésie pozvaná, takže uvidíme, co z toho vzejde :)