MOTTO února: Marhule jsme dobalily a s Jižákem se rozloučily!

    Na začátku února jsme plynule přešly z třídění a balení třešní na třídění a balení meruněk. Zpočátku jsme všichni byli rádi za tuto změnu, protože práce v packhousu je psychicky velmi vyčerpávající…nutno však podotknout, že je to nejrychlejší a relativně nejsnadnější způsob, jak vydělat peníze.

    Pracovaly jsme v podstatě nepřetržitě 7 dnů v týdnu, 8 hodin denně. V praxi to vypadalo tak, že jsme byly každé ráno spolu s našimi třemi asijskými spolupracovnicemi a jednou (nejblbější) Novozélanďankou připraveni u tzv. kruhů, do kterých padaly meruňky roztříděné podle velikosti. Ty se vkládaly do krabic s nápisem summerfruit a následně po zvážení odnášely na palety. Občas nastal zmatek v podobě přeplněných kruhů (nemohu si odpustit poznámku, že farmář se v takových situacích vždy ukryl v coolstoru nebo ještě lépe opustil halu úplně … dovedete si představit, jak rozsáhlé pátrání po něm bylo vyhlášeno, když náhodou přišel na kontrolu odběratel či některý ze zákazníků:-)). Jelikož v únoru příliš nezapršelo a venku byla třicetistupňová vedra, byl člověk po osmi hodinách stání a neustálého zírání do točících se kruhů nemálo vysílen a motal se jako vítr v bedně:-D Nicméně vidina blížícího se konce nám dodávala odhodlání a dne 22.2. jsme zvesela opustily brány tohoto „blbákova“:-).

    Vyrazily jsme s naším pojízdným domovem směr Christchurch navštívit kamarády a patřičně se s nimi rozloučit na nedělním beach volejbálku. Poté nás Emča dovezla až do Nelson Lakes, kde jsme si naposledy na Jižním ostrově daly do těla a vyšláply na St. Arnaud Range, odkud byl vskutku pozoruhodný výhled. Ten stejný den jsme dojely do Blenheimu, kde bylo naším potěšením navštívit Helču. Odtud pak následoval před 21 hodinou večerní odjezd na trajekt a loučení s Jižním ostrovem Nového Zélandu.